Má smysl, aby se děti učily básničky nazpaměť? Jak v nich vzbudit zájem o literaturu a co všechno jim dá do života? „I z introverta může být skvělý recitátor,“ říká Renata Jurčová z Národního osvětového centra, odbornice na umělecký přednes.
Recitování nás učí hledat soucit a vnímat životy jiných, nejen ten svůj, říká odbornice na umělecký přednes Renata Jurčová. Foto: archiv Renaty Jurčové
Memorování nebo důležitá věc? Má smysl pro děti učit se nazpaměť básničky či jiné texty?
Učení textů smysl má už jen z hlediska cvičení paměti. Navíc, při uměleckém přednesu nejde jen o to, že se recitátor učí něco nazpaměť. Tím, že se něco naučí, že pochopí smysl a dá tomu vlastní pohled, naučí se také prezentovat své názory přes umělecký text. Zároveň vnímá hodnotu přečteného.
Renata Jurčová
Básně recitovala už jako malá a tato láska k umění přetrvala dodnes. Původně chtěla být herečkou, když ale ve třetím kole přijímacích zkoušek na VŠMU vypadla, dala se na cestu učení druhých. Jako učitelka na základní umělecké škole v Liptovském Hrádku, později v Levicích, připravovala mladé recitátory na vystoupení i soutěže. Mnozí z nich se dostali až do finále prestižního Hviezdoslavova Kubína. Dnes jako odborná pracovnice pro umělecký přednes Národního osvětového centra je jednou z organizátorek této slavné akce. Hviezdoslav Kubín letos oslaví 68 let. Když se však někomu k básním nebo próze prostě nechce, jak vzbudit v dětech zájem, překonat nechuť?
Myslím, že není třeba nic překonávat, je třeba akceptovat postoj dětí, jaký mají. Pokud se tedy nechtějí učit, ať se neučí. Ale dá se to upravit tak, že má-li například dospělý smysl pro čtení, vnímání literatury, pokud se v rodině o tom baví a vytahují se zajímavá témata, nenuceně si dítě vytvoří vztah ke čtení. Začne přemýšlet nad tím, co čte, uvažovat, z jakých perspektiv lze daný text pochopit. Dá se hravou formou v dítěti vzbudit zájem o literaturu, ale spíše tím, že já jako dospělý nabývám a rozvíjím vztah k literatuře a zároveň dítě hledá ten vlastní vztah.
Závisí to tedy zejména na rodičích, aby děti přiměly k literatuře?
Může to být nejen rodič, ale také učitel, přítel, který má vztah ke čtení. Někdy k literatuře přivedou dítě jiné osoby, než se očekává, ale jejichž názor si dítě váží a inspiruje je k tomu, aby sám hledal.
„K čemu jim to bude?,“ zní otázka v mnoha rodinách. K čemu jim to tedy bude?
Jak už jsem říkala, každému to může přispět k tříštění paměti. Čtení také pomáhá tomu, aby člověk lépe rozuměl věcem, situacím. Aby uměl vnímat i jiné lidské životy, nejen ten svůj, uměl se vžívat i do jiných lidí, najít soucit… Pomáhá to i zlepšit projev před veřejností. Myslím, že umělecký přednes je prospěšný pro všechny děti. Nutit je nelze, ale myslím, že by to měli vyzkoušet alespoň jednou. I když ne každý se dostane na nejvyšší soutěž, už jen to, že se o to pokusí a dostane se do nějakého stadia toho uměleckého přednesu, ho může ovlivnit a přinést nějaký zážitek.
Nedělají školy povinným čtením a tím, že vyžadují, aby se děti něco učily nazpaměť, spíše protislužbu? Že dětem vytvářejí nechuť k tomu, co jsou nuceny podle osnov číst? Mnohé by si možná i rádi četli, ale něco úplně jiného, takhle je to může odradit úplně.
Ano, to, co je povinné, to člověka odrazuje. Můj soukromý názor je, že člověk by měl číst v první řadě to, co ho zajímá, až v druhé řadě to, co je třeba. Ale samozřejmě dobrý pedagog umí předložit dítěti kvalitní literaturu a najít prostor, kde se mu to začne líbit.
Jak?
Spojí přečtené se životem, takže dítě pak nepřemýšlí nad literaturou jako nad něčím cizím, co je třeba se naučit, ale nad něčím, co nás ovlivňuje, co je reálný život, odrážený v textu.
Podle čeho byste uměli vytypovat dítě, že z něj bude dobrý recitátor?
Většinou to bývají extroverti, ale někdy i introverti. Je to o způsobu přemýšlení. Recitátor nemusí mít hned od začátku krásnou řeč, spíše by měl být sugestivní, že pokud něco mluví, neumíte od něj odtrhnout pozornost, vcítíte se do toho, jdete s ním v tom, co říká. Dá se pracovat na trémě, řeči i dalších věcech, ale toto něco takového nepojmenovatelného, to technickou přípravou neuděláte.
Dá se tato schopnost na dítěti snadno rozpoznat?
Každý dobrý pedagog vidí, koho ve třídě má, jak dítě čte, prožívá, jak dokáže mluvit o věcech, které čte. Ti, kdo recitují básničky, mají sklon zachytávat svou vlastní vnitřní realitu. Více se zabývají svým prožíváním, vnitřními obrazy. Ti, kdo recitují prózu, zase opačně, vnější realitu. Pozorují okolí, lidi kolem sebe, vytvářejí si na to názor.
